Národní přírodní rezervace Králický Sněžník byla vyhlášena v roce 1990 na ploše 1694,67 ha. Leží v centrální a vrcholové části stejnojmenného pohoří v nadmořské výšce 820 - 1424 m. K zamezení rušivých vlivů z okolí bylo pro rezervaci vymezeno ochranné pásmo o rozloze 1371,24 ha. Posláním rezervace je ochrana přirozených a přírodě blízkých společenstev vázaných na geologický podklad a reliéf horského masívu Králického Sněžníku. Jsou zde zastoupena subalpínská společenstva vrcholových holí, v hřebenových polohách pod horní hranicí lesa se zachovaly fragmenty původních lesních porostů s místním ekotypem smrku a vrchovištní rašeliniště.
Území je zajímavé i po stránce geomorfologické. Králický Sněžník je kerné pohoří vzniklé tektonickými zdvihy v mladších třetihorách. Je tvořeno přeměněnými horninami (rulami a svory), v menší míře se zde vyskytují krystalické vápence a dolomity, amfibolity, amfibolické břidlice, kvarcity a kvarcitické břidlice. Ve čtvrtohorách bylo území modelováno ledovcem, vznikl charakteristický amfiteátr řeky Moravy, mrazové sruby, kamenná moře a jiné periglaciální jevy. V krystalických vápencích a dolomitech v údolí horního toku Moravy vznikl pozoruhodný kras s jeskyněmi, ponory a vyvěračkami.
Vodopisně je Králický Sněžník pozoruhodnou lokalitou. Pramení zde tři řeky, jejichž vody odtékají do tří moří. Liptovský potok do Severního moře, řeka Morava do Černého moře, a Kladská Nisa do Baltského moře. Nejdelší moravská řeka Morava pramení ve výšce 1380 m n m.
Povodí Moravy v roce 1976 delimitací obdrželo od bývalých Lesotechnických meliorací pramen Moravy i s tokem řeky Moravy od Hanušovic. Vlastní pramen nebyl v dobrém stavu a v roce 1978 byla dokončena oprava pramene Moravy do dnešní podoby společnou akcí Povodí Moravy a Svazu mládeže okr. Ústí nad Orlicí. Přesto, že pramen Moravy byl uveden do důstojného stavu, jsou neustálé problémy s jeho ničením některými "turisty". Z důvodů zachování kvalitního zdroje vody musí zůstat pramen Moravy ve své stávající podobě - uzamčený.
Tentokrát úplně v jiné sestavě, kamarády vystřídala rodina a známí, ale i tak si myslím, že je co zveřejnit a určitě je to místo a trasa kterou stojí za to si projít.
Vlakem jsme se dopravili do vesničky Vysoké Žibřidovice, která leží nedaleko Starého Města. Odtud jsme se po červené turistické značce vydali pozvolným stoupáním po zpevněné asfaltové cestě vedoucí k několik kilometrů vzdáleným obydlím Cestou jsme u rozcestí Bystřiny (háj.) narazili na krásnou upravenou studánku s čistou pramenitou vodou. Tohle je také poslední místo kde se občerstvit a doplnit zásoby vody, pominu-li horský potůček proti jehož proudu se později vydáme. Pokračujeme dál až k rozcestí Pod Srubem, za sebou 6,5km nenáročné cesty a před sebou krásnou ale náročnou cestu k Mokřinám. Pozvolným stoupáním se přibližujeme k prvním lávkám, a horskému potůčku. Naše cesta vede dál, výš a výš stále proti proudu. Prodírání se houštím, přelézání kamenů, padlých stromů a to vše za doprovodu hučícího potoka. Vodopády, kaskády, tůně. Ledová horká voda, a chvilka vydechnutí na ostrůvku u potůčku.
Možná jsme se zdrželi o trochu déle, a následně jsme museli dohánět čas který jsme zameškali, ale kdo by takovému místu odolal. Ponaučení pro příště, je lepší si udělat delší pauzu, až jsou hlavní cíle blíže před námi :) . Pokračujeme dále, bystřinami, mokřinami, bažinami a všemi nástrahami co příroda v takovýchto místech nabízí. Stále v nádherném údolí Prudkého potoka, vichřicí polámaných stromů v úbočí kopce, a za nádherného počasí. Jako by nám toto kouzelné místo něco připomínalo, ano, jedno velmi podobné místo, vodopády Bílé Opavy, kterými prošel snad každý kdo se rozhodl vydat na nejvyšší horu v Jeseníkách, Praděd.
Hodina a půl za námi a my jen o 2,5km dál u rozcestí Mokřiny. A jak je psáno na ceduli rozcestí, prošli jsme romantickým ale náročným údolím s kaskádami Prudkého potoka.
Opouštíme potůček a vydáváme se vzhůru k dalším cílům. Nyní už po široké kamenité cestě, kterou ale v zápětí vystřídá pěšinka lesem. Cestou míjíme několik vojenských opevnění, které zde zůstaly z dob minulých. Chvíle bloudění, cesta neočekávaně zamířila do lesa, a už se proplétáme vysokou trávou a vyhýbáme větvím stromů. Po chvíli přicházíme k rozcestí Sušina, vrchol ( 1321m n.m.). Opouštíme červené značení, které zde končí, no vlastně začíná, záleží jen na směru cesty :) . Napojujeme se na modrou a míříme dál, směrem Stříbrnická – sedlo. Chvíli po hřebeni, chvíli po lávkách přes mokřiny a rašeliniště, chvíli dolů, a následně zase nahoru. Za nějakou chvíli sestupujeme k zdálky viditelnému rozcestí Stříbrnická – sedlo. Pro někoho poslední zastávka před výstupem na vrchol, pro někoho poslední zastávka před sestupem do nížin.
Sice se nezdálo, ale cesta byla náročná a někdo raději zvolil kratší variantu trasy a vrchol si nechal na příště, i přesto, že ho od něj dělilo 2 a půl kilometru. My šli dál. Písčitou pěšinku vystřídalo nezpevněné kamení, ale cesta rychle ubíhala. Z osamocené cesty se najednou stala magistrála se spoustou turistů chtějících dosáhnout na vrchol. Míjíme rozcestí Franciska (chata HS) a míříme dál až k prameni řeky Moravy. Skupinové foto, ochutnání pramenité vody, která se v nížinách pít nedá :( a od vrcholu nás dělí 500m. Jsme na vrcholu. Nebo to alespoň snaží se naznačit na zem povalená cedule a zničený rozcestník. Zástupy turistů se zde podepsaly, poničené cedule, zbořená rozhledna, odpadky. Za rozhlednu teda nemůžou, ale za ostatní ano :( . Ale to už tak na takovýchto místech bývá, že z křižovatky cest a tady i hraničního bodu se stávají často navštěvovaná, ale i zdevastovaná místa. Copak nemůžeme po sobě dalším generacím zanechat i něco jiného než zkázu?!
Ručičky na hodinkách neúprosně tikají vpřed, a tak je nejvyšší čas vyrazit zpátky. První úsek cesty je stejný jako nahoru. Jen ještě kratičká zastávka u slůněte, symbolu tohoto místa. Málem bych na něj zapomněl, už po druhý, stejně tak jako na místě jsem ho cestou vzhůru minul :) . U rozcestí Stříbrnická – sedlo se už ani nepozastavujeme a jdeme rovnou dál po modrém turistickém značení. Z pěšinky se pozvolna stává kamenitá dálnice, která se od rozcestí Nad Adéliným pramenem promění v nepříjemnou asfalt-kamenitou cestu. Opět měníme značení a k chatě Návrší už je to jen kousek po žluté. Cedule signalizují jasně, česnečka, pivo a kofola je blíž a blíž. I takhle se dá prezentovat jídelní lístek :) . A když už bylo nastíněno, je jasné, že se chvíli zdržíme. Stejně následující cesta vede přímo pod chatou :) .
Asi po kilometru už narážíme na první obydlí a k rozcestí Stříbrnice – okraj jdeme po místní cestě. Cestou u kostela měníme žluté značení za modré, které nás doprovodí až do Starého Města, kde je protentokrát náš cíl. Poslední úsek už jen lehké stoupání po louce, abychom následně měli celé Staré Město jako na dlani. Míjíme několik obydlí a místní pilu, a po chvíli jsme u vlakového nádraží. Nyní už stačí jen počkat na první vlak který zde zakončí, a následně začne novou pouť po kolejích.
A závěrečné zhodnocení? Cesta krásná, náročná, dlouhá, ale rozhodně stála za to. Tohle jsou místa kam má smysl se vydat i opakovaně, vždy jinou trasou se stejným cílem, Kralický Sněžník (1423m n.m.). Tak třeba zas napřesrok, třeba v jiné sestavě, a třeba na více dní.
Tak vzhůru do hor, TO BE FREE.
Vysoké Žibřidovice, žst. – Bystřiny, háj – Mokřiny – Sušina – Stříbrnická sedlo – Franciska, ch. HS – Pramen Moravy – Kralický Sněžník – Stříbrnická sedlo – Nad Adéliným pramenem – Návrší, tur. chata – Stříbrnice, kostel – Stříbrnice, okraj – Staré Město