TO BE FREE - Jánošíkovy diery

Národný park Malá Fatra sa nachádza v najzápadnejšom slovenskom vysokom pohorí. Medzi jeho najväčšie pozoruhodnosti patria tiesňavy, rokliny, skalné štíty, ako aj turisticky atraktívna hrebeňovka. Pre nevšedné prírodné krásy a bohatstvo rastlinných a živočíšnych druhov bola krivánska časť Malej Fatry v roku 1967 vyhlásená za chránenú krajinnú oblasť, ktorú v roku 1988 vyhlásili za Národný park Malá Fatra. Rozprestiera sa na ploche 226 km2. Jeho ochranné pásmo má rozlohu 233 km2. Hlavným predmetom ochrany je územie s pestrou geologickou stavbou a výrazne členitými rozmanitými formami reliéfu, bohatstvom biocenóz, vzácnou flórou a faunou, výnimočnou krajinárskou hodnotou lesných a horských komplexov. Chránia sa tu najmä porasty kosodreviny, vzácne rastliny (horcokvet Clusiov, iskerník alpínsky) a dravé živočíchy ako sú vlk, rys a medveď.

Rozsutec je ďalšia z rezervácii Národného Parku, ktorá je z hľadiska prírodných javov a hodnôt najcennejšou v Malej Fatre. Nachádza sa v nadmorskej výške od 600m do 1610m. Skladá sa z Veľkého, Malého Rozsutca a ich okolia (sedlá Medzirozsutce a Medziholie, Kreminná dolina, Skalné mesto). Geologické podložie tvoria najmä vápenec a dolomit. Veľký Rozsutec (1610) patrí medzi najkrajšie vrcholy Slovenska a je symbolom Vrátnej doliny a celej severnej časti Malej Fatry, dostal sa aj do loga národného parku.

Súčasťou rezervácie je sústava tiesňav Diery, ktorú tvoria tri ucelené časti. Dolné diery predstavujú turisticky významnú tiesňavu sprístupnenú lávkami a rebríkom. Horné diery vytvára tiesňava medzi Veľkým a Malým Rozsutcom, ktorá je charakteristická bohatými skalnými útvarmi, vodopádmi a rozmanitosťou kveteny. Ako Nové diery sa označuje tiesňava, ktorá vybieha z Dolných dier proti prúdu menšieho prítoku potoka. Prechod najatraktívnejšími časťami Dolných a Nových dier umožňuje náučný chodník so začiatkom v Štefanovej. V Jánošíkových dierach sa nachádza viac ako dvadsať vodopádov , ktoré spolu vytvárajú Vodopády Dierového potoka. Bizarné skalné útvary so špecifickou klímou sú domovom viacerých zaujímavých druhov rastlín a živočíchov. Jánošíkove diery sú prístupné atraktívnymi značenými turistickými chodníkmi s lávkami, rebríkmi a reťazami. Horné diery sú v zimnom období uzatvorené.

Main:

Bylo nás pět, kteří jsme se rozhodli nezradit, a jet. Pátek ráno, slunce a pár mráčků na obloze, a před námi vidina něčeho velkého :) Cestou vlakem míjíme státní hranice, a najedenou jsme v Žilině na nádraží. Přecházíme na autobus, ale máme čas, jeden odjel chvíli před naším příchodem. "Mám pět volných míst, jedete do Terchové, stojím s minibusem tam". Tak proč takové nabídky nevyužít :) batohy jsme naházeli dozadu, vedle sebe jsme přibrali navíc řiďičovu známou, krerá jela jen kousek :) a ještě jsme cestou dostali hašlerku. ( Nevím co je pravdy na tom, že jsou Slováci na Čechy nepříjemní, ale při jakémkoli kontaktu mi přišli jako milí a ochotní lidé. )

Dojeli jsme do Terchové, a po chvíli příprav jsme vyrazili. Cestička pozvolna stoupala kolem malebných obydlí z dob Jánošíka, až jsme došli kolem hučícího potůčku k rozcestí Tiesňavy. A tam to vše začalo, mělo to být pár nenáročných kilometrů po zelené značce, ale pro některé se tento úsek stal hororem :) skály, strmé stoupání, velké převýšení a řetězy! Tohle byly skalní útvary zvané Boboty. Krosny na zádech, a stoupali jsme vzhůru. Někde po dvou, někde po čtyřech, hledajíc na skále místo kde se chytit či zapřít. Na nejkritičtějších místech pomáhali řetězy, ale přesto to bylo náročné, jak fyzicky, tak pro někoho i psychicky.

Strach je strach, a i když ho dokážeme z velké části ovládat, tak si ho nikdy nepodmaníme celý :) Úzkými cestičkami jsme se dostali až do lesa, kde se skály proměnily v pevnou pudu pod nohama, a mohli jsme stoupat dál. Dosáhli jsme vrcholu. Boboty 1085m nad mořem. Na to, že výchozí bod byl někde kolem 567m n.m. to není špatné :) Stálo to za to. Ten výhled dolů do údolí a na vzdálené vrcholky dalších kopců je úchvatný. Jdeme dál, a abychom se nenudili, to co jsme vystoupali pro změnu zase sestoupáme. Naštěstí už jen lesem, po kořenech, žádné skály a řetězy, ale ten sestup byl snad náročnější než výstup po řetězech :). Jsme dole, došli jsme k plánovanému místu první noci, sedlo Vrch Podžiar.

Koukáme po okolí a hledáme opuštěnou salaš, která tu má stát, a být nám útočištěm pro první noc. Po dlouhé době jsme našli jen místo kde stávala, a zbytky popela. ( A aby další poutníci příště netrávili zbytečný čas hledáním, informoval sem autora článku o stavu salaše. Článek aktualizoval, a třeba přidá i mé fotky. :) ) Ale co teď, kde budeme nocovat. Sestupujeme ještě pár kroků níž, a kousek od rozcestí Podžiar naproti koliby s občerstvením stavíme stany. Víme, že se to nesmí, a že je stanování v národním parku zakázané, ale neměli jsme moc jiných možností. Tentokrát nám to prošlo, a snad jsme moc přírodě neublížili :)

Ráno balíme a vyrážíme dál. Pěkně po proudu potůčku a po chvíli jdeme naučným chodníkem Diery. Voda hučí, první lávky, a drobné vodopádky. A pak to začíná, soutěsky, žebříky a nádherný potůček tekoucí skalami. Míjíme první větší vodopád a jsme u rozcestí Ostrvné. Odbíháme kousek protisměrem, vychutnat si další vodopády, zúžená místa a lávky se zábradlím. Po pár desítkách metrů se vracíme a opět všichni pokračujeme dál. Teď to teprve začíná, pořádné vodopády, žebříky, zábradlí, lávky a řetězy. Jsou místa, kde je problém protáhnout se bez batohu, ale my to zvládáme bravurně i s ním, sic to občas dá člověku zabrat. Ale ty zážitky, hučící voda a vodopády tuto námahu bohatě vyvažují. Lávky a příčky kloužou, ale zvládáme to bez větších zranění, a protože jdeme stále proti proudu, tak nám nevadí ani špinavé ruce. Jo jsou místa, kde je člověk rád, že se drží, a na čistotu není prostor :) Větší vodopády střídají malé, a to co voda dokázala vybudovat ve skále je nepopsatelné, to chce prostě vidět.

Opouštíme potůček, a stoupáme vzhůru k vyhlídkám. Stačí se zaposlouchat, a i z vrchu je slyšet bouřící se voda. Ocitáme se znovu u rozcestí Podžiar a po krátkém občerstvení v již otevřeném bufetu vyrážíme dál.

A jestli to, co jsme viděli bylo krásné a úchvatné, tak to nepopsatelné nás teprve čekalo. Další vodopády, lávky, žebříky a řetězy, ale tentokrát vše mohutnější a větší :) . Tady už jde člověk opravdu vodou, a je rád za kvalitní boty. ( No jo, ujela mi noha a já zahučel skoro po koleno, ale v botě zůstalo sucho :), zato v následném slejváku sem v nich, a nejen já, měl pěkný žabinec :) ) Těžko odhadovat kolik měřil následný vodopád a žebřík vedoucí přímo nad ním, ale byl veliký. A to, co člověk zažívá v tom hukotu tekoucí vody, to těžko zachytí jakákoli fotka, tohle chce opravdu zkusit na vlastní kůži. Další už sice nebyl tak veliký, ale pro změnu tady, když člověk lezl po žebříku, tak mu vodopád přímo stékal po nohou. Šlo se přímo ním, jediná cesta vedla právě potůčkem, a nebylo suchého místa kam stoupnout.

Každým krokem vody ubývá, až se ocitáme u pramene, a po pár krocích nic, sucho. Pokračujeme dál, a jako místo odpočinku volíme vyhlídku Pod Tanečnicou. A co že je vidět? Skalní útvary Velkého a Malého Rozsutce. Dnes už nezvládneme zdolat jejich vrcholky, ale sem se určitě jednou vrátíme, a po řetězech vylezeme nahoru, na tyto dva obry.

Velký Rozsutec obcházíme krásnou horskou pěšinkou, a po chvíli je za námi. Nezdolali jsme ho, ale obešli a to se také cení :) U rozcestí Medziholie volíme cestu dál kolem hory Stoh až na Poluďnový Grůn. Cesta náročná, blátivá, nezáživná. Asi by bylo lepší jít přes vrchol Stohu, ale na to nám nezbýval čas. A jak to v horách bývá, pěkné počasí netrvá věčně, a tak to přišlo, blesky, hromy a pořádný slejvák. Netrval dlouho, ale i za tu chvíli stihl rozblátit cestu, komplet nás promočit a vzít poslední síly co zbývaly. Byli jsme na hřebeni, a tak nezbývalo doufat, že se už nevrátí a blesky nás minou. Nevím jak ostatním, ale mě to tam nahoře, když hromy burácí připadalo celkem děsivé až strach nahánějící. Zvládli jsme to, i v tomhle počasí jsme došli až na Poluďnový Grůn.

Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Chata na Grůni byla přímo pod námi. Šílený svah, rozblácený s vykácenými stromy. Tentokrát žádný ráj, ale peklo. ( Tenhle svah v zimě tvoří červenou sjezdovku. ) Pomalým tempem sestupujeme níž a níž, s každým krokem hrozí pád. Bláto, kluzká tráva, piliny z pokácených stromů. Toho všeho máme plné boty a kdo ví co ještě a musíme jít dál. Chata už je na dohled, ale přitom v takovém terénu stále ještě daleko. Toto jsou závěry dne, kdy si člověk sáhne opravdu hluboko, ne-li na samé dno svých sil. Mokří, vyčerpaní, s nadějí volného ubytování scházíme posledních pár metrů.

Jsme tam, jsme dole, všichni jsme to ve zdraví zvládli, a na tohle budeme ještě dlouho vzpomínat. :) Chata plně obsazená, ale můžeme postavit stany hned vedle, a následně využíváme možnosti dát si usušit promočené věci přes noc dovnitř chaty. Po postavení stanů dáváme zavděk teplému čaji, a česnečce. Přestože je v občerstvení u chaty stále rušno, zalézáme do svých spacáků ( v mém případě do mokrého, ale teplého spacáku :( , i mokrý opravdu hřál :) ) .

Další den ráno to vypadá hned veseleji, sluníčko vylézá zpoza mraků, zpátky do Terchové je to už jen pár kilometrů a na podmínky, za kterých jsme uléhali jsme se i celkem dobře vyspali. Posledních pár fotek u chaty, a už sestupujeme blátivou cestou dolů. Kluzkým místům se dá celkem vyhnout po kamenech a nebo lesem, takže i když je to v některých místech celkem prudký, tak nám to nedělá větší problémy. V dáli už jsou vidět první střechy, a my víme, že před námi už je jen krásná asfaltová cesta, a mírné klesání. V suvenýrech si všichni zaslouženě kupujeme nanuky, a už volným tempem pokračujeme dál. Neplánovaná zastávka v křižovatce, kde čekáme než projede dlouhý průvod s koňmi a muzikou na oslavu 46. ročníku Jánošíkových dní. Poslední osvěžení se, a trochu zkulturnění se v potůčku, a před námi už jen cesta autobusem do Žiliny a následně vlakem až domů.

Někteří si sáhli na dno svých sil, někteří překonali svůj vlastní strach a někteří museli zpomalit své tempo, aby všichni zvládali držet krok. Přez to všechno jsme to dokázali, všichni se ve zdraví vrátili domů plni krásných i trochu ošklivých zážitků, na které se ale rychle zapomene a už se nad nimi budeme jen usmívat :) . Určitě to stálo za to, za tu námahu! :) A Velký a Malý Rozutec, na ten se určitě co nejdřív vrátíme, protože taková výzva hor se prostě nedá odmítnout!! :)

Outro:

Za tohle mě bude někdo nenávidět, někdo možná milovat, ale když jsem to viděl, neboli, když mi byl poslán odkaz :) , tak jsem byl ochotný odložit přechod Nízkých Tater a nahradit ho touto víkendovou akcí. Sice nebude stejná, ale určitě také přinese spoustu krásných a nezapomenutelných zážitků. Prostě v horách je krásně, ať už Českých, Slovenských a nebo kterýchkoliv jiných. Výchozí bod bude pro tentokrát vesnička Terchová ležící nedaleko Žiliny, takže doprava vlakem a následně kousek autobusem by neměl být problém. Z Terchové se vydáme k rozcestí Tiesňavy, odkud budeme pokračovat dále po zelené turistické značce k rozcestí Vrchpodžiar sedlo, kde v okolí, ne-li přímo uvnitř opuštěné salaše strávíme první noc. ( však to už dobře známe, rozbalíme stany a hned je kam složit hlavu :) ) Předpokládaná vzdálenost pro první den je 5.5 km a odhadovaný čas 2h 45m.

Druhý den brzo ráno nás čeká krátké klesání pro rozcvičení, po žluté turistické značce, která by měla být zároveň naučnou stezkou, až k rozcestí Podžiar. Odtud po modrém značení následuje dvaceti-minutový sestup soutěskami ve směru naučné stezky, kdy projdeme Dolné Diery. Na rozcestí Ostrvné odbočíme na žluté turistické značení, na kterém nás čekají Nové Diery. Projdeme vodopády a ocitneme se opět nahoře u rozcestí Podžiar. Tímto pro nás okruh končí a po možném občerstvení v blízkém bufetu Podžiar pokračujeme dál po modré přes Horné Diery směrem Sedlo Medzirozsutce.

Tady se napojíme na hlavní červené značení, které prochází přes celou Malou Fatru. Červená nás zavede až na samotný vrchol Veľký Rozutec. Chvíle kochání a pokračujeme dále. No dále, kousek k rozcestí Sedlo Medziholie. Tam se musíme rozhodnout jak dál. Optimální plán je pokračovat dále po červené, nebo méně náročnou zkratkou po žluté značce. Ale je tu i možnost úniku po zelené a cíl ve vesničce Štefanová. Držme se plánu. Hlavní rozhodnutí, dle zbývajících sil bude, zda dál po červené na vrchol Stoh, a nebo se tomuto vrcholu vyhnout již zmíněnou zkratkou po žluté turistické značce. Už to slyším, po žluté, jedině po žluté :) Tak jako tak od rozcestí Chrbát Stohu pokračujeme zase po červené až k rozcestí Poludňový grúň, odkud nás čeká již poslední úsek po žluté k dalšímu přenocování, a to na chatě na Grúni. Předpokládaná vzdálenost pro tento dej činí 16,7 km ( + 0,9 km na vrchol Stoh ) a odhadovaný čas 8h 40m ( + 45m ). A když už jsem zmínil přespání v chatě, tak vás čeká za 260 SK. Sprcha + WC, restaurace, ohniště, bufet s terasou a spousta dalšího co nebudu předem prozrazovat :) .

Poslední den. Na poslední den je tu opět více možností kudy vyrazit. Každopádně modrá je dobrá, a jiná ani v první části nevede :) . Jen je možnost jít oběma směry. První možnost po modré k rozcestí Starý dvor a odtud už po cestě až do Terchové. Druhá možnost je po modré k rozcestí Štefanová a tady se rozhodnout zdali do Terchové po cestě nebo od Štefanová pokračovat po žlutém značení až k rozcestí Vrchpodžiar sedlo, kde jsme trávili první noc a stejnou cestou jak jsme začali i skončit, a dojít do Terchové po zelené a zbytek po cestě. Tohle rozhodnutí padne až na místě. Třeba bude cesta po zelené naprosto příšerná a nazpátek se ji určitě vyhneme :)

A co dodat na závěr? Pořádné boty a oblečení snad nemusím dodávat :) , takže asi jen jediné, ať vyjde vše jak má, je hojná účast a nemusí se mnohokrát přesouvat datum :( . Vzhůru do hor…:)

Location:

Intro:

Main:

Outro:

Profile:

Photo: